Home Kontakty Tisk
 
  Brána Trojzemí Hrádek nad Nisou
 
Hrádek nad Nisou
x

O historii a rekonstrukci domu

Shrnutí toho, co o podstávkovém domě č. p. 215 víme a stručné informace o rekonstrukci.

 

Několik slov na úvod
Dům č. p. 215 je situován na severozápadním okraji intravilánu města Hrádek nad Nisou v Žitavské ulici. Objekt je jedním z posledních dochovaných dřevěných domů ve městě samém a odkazuje k dříve typické zástavbě v regionu, u které se uplatňovala především roubená konstrukce u světnice, zděný komorochlévní díl a hrázděná konstrukce patra vynášená u světnice podstávkovou konstrukcí.
Když dnes kdokoliv pohlédne na archivní snímky města Hrádku nad Nisou, vidí řady malebných roubených světnic rámovaných právě podstávkou, bílená hrázděná patra krytá často sedlovou střechou s bohatými břidlicovými štíty a možná ho napadá otázka, kam se ta krása ztratila a proč už ji máme jen na starých vyobrazeních. Právě takový obraz z minulosti byl jedním z impulsů pro zachování jednoho z posledních takových domů zvaného podle posledního majitele Koník.

Dům na starých mapách
Asi první přílohou u každého stavebně historického průzkumu je podoba objektu na mapách Stabilního katastru. Na indikační skice i císařském otisku Stabilního katastru z roku 1843 již dům č. p. 215 stojí a je vyobrazen ve spalné podobě (tj. žlutě). Dům je orientován k ulici štítově a obdélný půdorys odpovídá dodnes dochovanému stavu.
Pokud ovšem pohlédneme do starších mapových podkladů, zjistíme přibližně, v jakém časovém rozmezí mohl být objekt vystavěn. Na prvním vojenském mapování, tzv. josefském z druhé poloviny 18. století, ještě totiž není zobrazena zástavba kolem Žitavské ulice. Vyznačena je pouze kaple tzv. Grösselkreuz (Grösselův kříž), kterou nechal pořídit Christoph Grössel v roce 1697. Dům tak musel vzniknout někdy mezi lety 1783 (rektifikace I. vojenského mapování) a rokem 1843, kdy je zobrazen na mapě Stabilního katastru.

Dům na starých fotografiích
Dům č. p. 215 na okraji města nezachycuje mnoho starých snímků. Známé jsou především celkové průhledy Žitavskou ulicí z roku 1916, kde je na konci záběru patrná silueta patrového domu již s prkenným bedněním na hrázděném patře a siluetou sedlové střechy ve štítu s polovalbou. Dům překrývá předstupující sousední objekt orientovaný do ulice okapovou stranou, který se do dnešních dnů nedochoval. Ze soukromé sbírky se pak podařilo získat další dva detailnější snímky, které zachycují dům patrně někdy po roce 1920, a dům již svým výrazem také odpovídá přestavbě v druhé polovině 19. století či dokonce ještě mladší z průběhu prvních desetiletí 20. století. Přízemí je již přezděné, ve štítovém průčelí s vchodem do obchodu a výkladcem, okna světnice u bočního průčelí jsou opatřena okenicemi. Hrázděné patro kryje vodorovný prkenný obklad zvýrazněný v nárožích svislými prkny a obložky kolem oken. Střecha již je pokryta eternitovými šablonami, které nesly dle zjištění při rozebírání dožilé krytiny jak německé, tak české označení firmy Eternitas z Hradce Králové.
Stručný popis dispozice domu
Dům č. p. 215 s charakteristickou trojdílnou dispozicí je patrový dům krytý sedlovou střechou s polovalbou nad bedněnými štíty. Přízemí při vzniku domu tvořila ke komunikaci otočená roubená světnice obemknutá charakteristickou podstávkovou konstrukcí vynášející patro, na ní navazuje dodnes síň, přístupná z okapového průčelí, která tvoří komunikační páteř domu a kromě obytné světnice zpřístupňovala i dvě komory v třetím dílu domu a po schodišti taktéž patro. V zadní části síně se nacházela drobná výklenková zděná černá kuchyň, ze které se nepřímo přes zeď vytápěla i kamna ve světnici. Toto řešení ovšem po tzv. „sporákové revoluci“ někdy v druhé polovině 19. století nahradil tahový komín spuštěný až na zem, který zrušil starší řešení s dymníkem a klenutým pasem.
Právě přestavba někdy v druhé polovině 19. století postupně proměnila původní podstávkový dům. Rovněž hrázděný komorový díl domu v přízemí byl přezděný cihelným zdivem, bílené hrázděné patro bylo pobito bedněním a postupně bylo zčásti překryto či přebouráno i roubení světnice. Tak jsme již dům znali na starých fotografiích. Hrázděný komorový díl v přízemí dochovaný v reliktech dlabů ve spodní ližině hrázdění patra a tu tam s dochovaným sloupkem či páskem v mladší cihelné vyzdívce patří k málo dochovaným příkladům, kdy se hrázděná konstrukce v období 18. a 19. století uplatňuje i v přízemí. S tímto řešením se setkáváme pouze v nedaleké polské Sieniawce u jedné ze stodol, která rozšiřuje o čtvrtý díl trojdílnou dispozici patrového hrázděného dnes opuštěného chátrajícího domu. Další příklad lze nalézt v Janovicích v Podještědí a početnější skupinu domů pak až v Českém Švýcarsku zejména v Jetřichovicích.
Hrázděné patro bylo tvořeno již jednotlivými komorami, které především nad světnicí byly zobytněny vložením příčky a svedením tahových keramických sopouchů do komína. Krov tvoří jednoduchá hambalková soustava s krokvemi zavětrovanými na jižní straně vodorovnou rozpěrou. Na latích je jako bednění pod mladší krytinu kladen řezaný šindel, tento typ krytiny pak mohl být užitý jako první krytina při stavbě domu. Jak je zřejmé, postavený dům měl svůj první výraz a určitou podobu, která byla postupně měněna a přestavována. Tyto změny se dály asi vždy buď kontinuálně či někdy v rychlém sledu během větší přestavby. Při snaze rozlišit tyto transformace řadíme jednotlivé skupiny úprav datovatelné do určitého horizontu do jednotlivých stavebních etap objektu, o tom již ale více hovoří následující kapitola. Vzhledem k poloze domu na okraji města i patrné absenci chléva lze spíše očekávat, že hrázděná komora v přízemí sloužila nějakému řemeslu či zvětšovala obytný komfort a za prací se již docházelo mimo domov. Tuto otázku by mohl zodpovědět pouze komplexnější stavebněhistorický průzkum s archivní rešerší, která by zhodnotila i veškeré dochované písemné prameny.

Dendrochronologická analýza a stavební vývoj domu

Při dětských hrách a toulkách krajinou je běžné spočítat letokruhy na pařezu a zjistit tak jednoduše stáří stromů. Na podobném principu funguje i dendrochronologická analýza, kdy tuto přírodovědeckou metodu využíváme k datování dřevěných prvků historických konstrukcí.
Metoda je založená na srovnání změřených letokruhových řad, které jsou spolehlivě synchronizovatelné s absolutně datovanou standardní letokruhovou chronologií. Výsledkem je absolutní datování jednotlivých letokruhů zkoumaných dřevěných prvků. Pokud je zjištěn podkorní letokruh, pak je jeho datace rokem skácení stromu použitého ke zhotovení prvku. Rok skácení stromu ovšem nemusí být totožný s rokem výstavby objektu, protože je třeba připočítat dobu potřebnou pro opracování, případně i sušení dřeva.
Vzorky pro datování dendrochronologickou analýzou lze odebrat v zásadě trojím způsobem. Při opravě konstrukce lze při jejím plátování odříznout i řez (plátek dřeva), na kterém bude vidět jak oblina podkoří (místo posledního letokruhu), tak vlastní střed kmene tzv. dřeň. Nejčastěji se k odběru vzorků používá dutý vrták, tzv. Presslerův nebozez, kdy tyčinka s letokruhy při odvrtání „leze“ do vrtáku a následně je vzorek vyjmut speciální lžičkou do přepravní schránky a putuje do laboratoře k měření letokruhových řad. Pokud z líce zdiva kouká jenom čelo trámu a nelze jej nikterak odvrtat, v současné době nastupuje nejméně invazivní metoda využívající digitální fotografii, kdy si pouze na vzorku začistíme žiletkou stezku od obliny s podkořím ke dřeni a s přiloženým měřítkem například ve formě čtverečku milimetrového papíru takto upravený vzorek vyfotíme. Vlastní analýza je již specializovanou disciplínou, o které se lze více dočíst například na dostupných internetových stránkách www.dendrochronologie.cz.
Takovou analýzu provedl Ing. Tomáš Kyncl i u konstrukcí domu č. p. 215 a ta přinesla následující výsledky. Roubení světnice v přízemí, hrázděné stěny patra a konstrukce krovu
byly zhotoveny z jedlí a smrků pokácených v letech 1811-1812. Spodní ližina patra u západního štítu byla zhotovena ze smrku pokáceného někdy po roce 1864. Většina vzorků tak doložila vznik domu na počátku druhého desetiletí 19. století. Mladší datovaný prvek může být spíše opravou konstrukce. Velkým překvapením pak při broušení stropních trámů ve světnici byl drobně vyseknutý letopočet 1812 na jednom z nich, který taktéž dokládá stavbu domu i potvrzuje pravdivost moderní metody, bez které se snad již žádný poctivý stavebně historický průzkum dnes neobejde.
Dům č. p. 215 tak vzniknul na počátku druhého desetiletí 19. století. Někdy během druhé poloviny 19. století byla zrušena černá kuchyň a nově ji nahradil tahový komín, na který byla připojená již jednotlivá otopná zařízení nejčastěji v podobě tahových sporáků či kamen. O něco později, snad na samém sklonku století či na počátku 20. století, bylo výrazněji přezděno i celé přízemí, kdy roubenou konstrukci světnice nahradila vyzdívka i s krámským výkladcem a hrázděnou konstrukci komory taktéž slabé cihelné zdivo. V té době bylo hrázdění patra pokryto vodorovným bedněním, okna opatřena obložkami a střecha pokryta šablonovou krytinou. Bez větších zásahů se takto dům dochoval, byť v nepříliš dobrém technickém stavu, do nedávné doby. Následně měl to štěstí, že nebyl ponechán svému osudu a byla vzkříšena myšlenka na znovuobnovení alespoň jednoho podstávkového domu, který má připomenout zašlou a ztracenou krásu Hrádku nad Nisou v 19. století i na počátku 20. století.

Konstrukční analogie

Absolutní dendrochronologické datování potvrzuje i zkušenost s podobou hrázděné konstrukce u jiných staveb datovaných do konce druhé poloviny 18. století či na počátek 19. století. Je jí konstrukce hrázdění, která je tvořena pravidelným rastrem pravoúhlých polí a jedná se asi o nejtypičtější variantu pro hrázdění druhé poloviny 18. století a průběh 19. století. Rastr hrázdění je tvořen vodorovnými paždíky a svislými sloupky, které jsou čepovány do spodní a horní ližiny hrázdění. Některá pole především v nárožích jsou ještě ztužena šikmými pásky, které vybíhají právě ze spodní ližiny a nejčastěji jsou ukončeny v ližině horní. Tím se mladší pravidelná hrázděná konstrukce liší od starších typů konstrukce, kde je zastoupen větší podíl různě dlouhých pásků či ondřejských křížů, které jsou častěji plátovány a vybíhají ze spodní ližiny do svislých sloupků, nikoliv do horní ližiny. Asi nejznámější starší hrázděnou stavbou v regionu jsou dochovaná hrázděná průčelí tzv. Valdštejnských domků ve Větrné uličce v Liberci z konce 17. století.
Pouze příkladem lze jmenovat několik blízkých analogií k hrázděné konstrukci domu č. p. 215. Nedaleko na Horním náměstí v Hrádku nad Nisou se jedná o dům č. p. 71, současné sídlo Brány Trojzemí, kdy hrázděná konstrukce a krov byly dendrochronologickou analýzou datovány na přelom let 1787/1788, což je ovšem již přestavba staršího renesančního a barokního domu na parcele, která byla zastavěna již v první polovině 13. století.
Z dalších dendrochronologicky datovaných objektů shodné konstrukce lze uvést kovárnu ve Václavicích č. p. 81 datovanou na přelom let 1811/1812 nebo hrázděný dům č. p. 4 v sousední Uhelné s hrázděným patrem z přelomu let 1771/1772. Ze vzdálenějších analogií uveďme například dům č. p. 198 v Dolních Pertolticích datovaný mezi roky 1789-1799, dům č. p. 48 v Arnolticích datovaný na přelom let 1790/1791 nebo dům č. p. 12 v Jindřichovicích pod Smrkem postavený nejdříve po roce 1807. Výsledky jednotlivých dendrochronologických analýz tak umožňují jak kvalitní komparaci mezi jednotlivými objekty, tak přispívají k vyvrácení některých tradovaných omylů o značném stáří některých staveb. Což ovšem jejich existenci nevylučuje, o čemž svědčí i řada domů datovaných v poslední době právě na Frýdlantsku již do 17. století. U některých objektů jsou dochovány i letopočty odkazující patrně ke vzniku či přestavbě objektu, tak je tomu například u domu č. p. 67 v Kryštofově Údolí, kde se dochovala ve vrcholu štítu plechová korouhvička s datací 1811 a iniciálou M, na štítu bočního vstupního rizalitu pak vyškrábaný letopočet 1888 na břidlicovém štítu, který patrně datuje právě jeho vykrytí. Dům č. p. 67 opět svou konstrukcí hrázdění patra, roubenou světnicí s podstávkou a zděným komorochlévním dílem odpovídá běžnému dispozičnímu a konstrukčnímu schématu staveb v daném období. Je nutné ovšem uvést, že se jedná pouze o základní charakteristiku, kdy detailním průzkumem je možné rozlišit spousty dalších důležitých detailů, které mohou naší představu opravit.

Rekonstrukce domu a výhled na závěr

V první etapě rekonstrukce bylo přistoupeno k rehabilitaci přízemí objektu se snahou ukázat, jak objekt mohl vypadat v době svého vzniku jako příklad jednoho z typických malebných podstávkových domů v daném případě na počátku 19. století.
Při rehabilitaci domu tesařská firma vycházela z dochovaných stop a reliktů dřevěných konstrukcí, jejich otisků či stop nátěrů. Právě návrat tradičního řemesla a výběr poctivého řemeslníka je často největší devizou při prováděné rekonstrukci. Postupně tak bylo obnoveno roubení světnice se snahou zachovat možné maximum starých trámů. U nových pak byla zkopírována podoba tesařských zámkových spojů i profily trámů, stejně tak poloha zrušených oken zjištěná podle vyseknutých dlabů indikující špaletu v roubení. Kamenné fundamenty před roubením světnice i otisky nátěrů na vlastním roubení pak jasně určovaly metriku a tvar zaniklé podstávkové konstrukce. Často ovšem tam, kde byl jasný základní tvar, chyběla informace o detailu či výzdobě. V tomto případě se obnova nemohla držet nedochovaného a nezjištěného a budiž snad prominuto, že některé nové prvky či jejich zdobnost je spíše volnou analogií doloženou v okolním regionu. Tento krok lze jistě vnímat i jako možnou oslavu návratu tradičního řemesla, kdy rekonstrukce objektu je určitě velmi inspirativním zrcadlem k některým trendům současného stavitelství. Na roubení světnice navázala oprava komínového tělesa s přiznáním některých detailů staršího otopného zařízení jako je spára u tahového komína či zbytek staršího topeniště nebo vyzdění charakteristického topenišťového soklu u zadního okapového průčelí. Asi nejvíce otázek, i až detektivní hledání dlabů a stop po ztracené hrázděné konstrukci, přinesla rekonstrukce hrázděného komorového dílu, kdy zadní okapová stěna a štít vychází z autenticky dochovaných stop. Podobná skladba pak byla přenesena i na přední okapové průčelí. Nosné dřevěné konstrukce byly spárovány hliněnou mazaninou. A to u roubení a stejně tak hlína tvoří typickou nabílenou plochu na skryté tyčovině u jednotlivých polí hrázdění. K obnovené konstrukční hmotě byla vybrána vhodná okna i dveře, kdy snad lze jen podotknout, že pokud se nám nedochoval originální vzor, ocitáme se často před nelehkým úkolem, jaký detail u které výplně zvolit.
Počátek rekonstrukce domu č. p. 215 je výzvou nejen pro daný objekt, ale může být i inspirací pro majitele řady vesnických domů, kteří nemají tolik zkušeností a jejich objekty nejsou chráněny jako kulturní památky. Rekonstrukce zde nemusí končit, ale teprve začínat, což může být zárukou vyššího standardu oprav. Oprava a obnova podstávkového domu v Hrádku nad Nisou ukazuje možnou cestu, jak s dochovanou stavbou pracovat. A i zkušenosti, prodělané během opravy, nás mohou mnohému novému naučit. Na závěr si nelze odpustit poznámku, že dům „Koník“ může působit jako memento všem zatepleným dřevěným stavbám, které pod polystyrenem a plastovými okny nejenže ztratily svou malebnost, ale dochází k naprosté degradaci jejich konstrukce. Pokud staré domy pochopíme a naučíme se je opravovat, rozhodně nám budou dále sloužit a bude se nám v nich i lépe žít, neboť hodnotu stáří, kterou obdivujeme u obrazů, soch či automobilových veteránů nám může poskytnout bezpochyby v nedostižné atmosféře i prostředí historického domu.
1. etapa rekonstrukce podstávkového domu č. p. 215 v Hrádku nad Nisou byla provedena v roce 2014 v rámci projektu OBNOVA PODSTÁVKOVÉHO DOMU V HRÁDKU NAD NISOU, spolufinancovaného Evropskou unií z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova. Dotace byla získána prostřednictvím Místní akční skupiny Podještědí.
V přípravě je 2. etapa rekonstrukce, která domu a jeho okolí dá definitivní podobu.

 

 
           © 2009-2019 Brána Trojzemí